24. 12. 2018 | Pan Filuta

Vánoční koleda

Nu, abych tedy začal, Rimmer byl nebožtík. K velké nelibosti všech, kteří s ním trávili čas, byl na nebožtíka až příliš živý. Tito ho právem považovali za imbecila, zatímco ti, kteří ho ještě neznali, ho měli jen za pablba. Arnold Jidáš Rimmer byl hnidopišský chomáček rektálních chloupků, který se celý život snažil něčeho dosáhnout, ale vždycky skončil s brekem. Ve skrytu duše sám sebou pohrdal, ale k ostatním se choval povýšeně a panovačně.

Tak tedy tento Rimmer seděl na Štědrý den v laboratoři těžařské lodi Červený trpaslík, která už pěknou řádku let bezcílně bloudila vesmírem. Jako obyčejně se tvářil velice důležitě a něco zapisoval do velkého pořadače s nadpisem Výroční kontrola vybavení těžařské lodi JMC Červený trpaslík. Do laboratoře se vřítil uřícený android Kryton: „Stavy obraceček na vejce sedí, pane, toaletní papíry ale vykazují velikou ztrátu.“

„S tím jsem počítal, Krytone, ale trápí mě tady závažnější problém. Vojenské gumové rukavice! Jejich počet tady není vůbec vyplněn! Podle všeho by měly být ve skladu hygienických potřeb. Zkontroluj to!“

„Pane, jestli bych směl namítnout, tuto inventuru provádíme už dva týdny a za tu dobu jsem naběhal po lodi vzdálenost odpovídající obvodu Jupitera.“

„Toto je naprosto nezbytná kontrola, ty plechový kontejnere! Jestli si budeš ještě stěžovat, spláchnu tvou hlavu do vesmíru!“

„Pane, jsem na pokraji totálního kolapsu softwaru i hardwaru, další cestu do skladiště a zpět bych už nemusel vydržet. A to nemluvím o těch nebohých robících, kteří potřebují servis. Třeba chudák Tim z nějakého důvodu nejezdí.“

„Je to jejich práce, Krytone!“ zařval nevrle Rimmer.

„Upřímně, pane…“ Kryton nemohl najít správná slova, „mají snad kvůli tomu umřít?!“

„Umřít? Ať si klidně poslouží, alespoň ušetříme za mazací oleje.“

Kryton úlekem poskočil a Rimmer bez mrknutí oka pokračoval ve své činnosti, dokud do místnosti nevtrhli Lister s Kocourem. Lister vypadal nadšeně a vesele řekl Rimmerovi: „Zejtra máme vánoční party, tak kdybys chtěl přijít, seš zvanej. Jo a vem nějakej dárek!“

Rimmera to očividně nepotěšilo: „Vánoční party?! Ty ses asi zbláznil, Listere! Provádím tady výroční inventuru vybavení lodi, nemám čas zabývat se takovými nesmysly, jako jsou ty vaše Vánoce!“

„Tak dej aspoň volno plechounovi, když sám budeš radši počítat toaleťák!“ ozval se Kocour.

„Takže ty chceš volno, Krytone?“ zeptal se Rimmer ironicky, „A pročpak jsi mě o něj nepožádal sám? Potřebuješ tyhle dva, aby tady za tebe žadonili?“

„Ehm… víte, pane, jááá…“ nervózně koktal Kryton, „Já jsem předpokládal, že nebudete souhlasit.“

„Pán chce jen tak volno a bojí se, že nebudu souhlasit? To je pozoruhodné.“ poznamenal Rimmer.

„No tak, Rimmere.“ vložil se do hovoru Lister.

„Dobře, dobře! Máš to pitomé volno mít, ale na Štěpána tady budeš ráno dříve,“ zavrčel nevrle Rimmer a bylo poznat, že ve skutečnosti by si radši vypíchl obě oči, než aby Krytona uvolnil.

„Srdečně vám děkuji, pane!“ vyhrkl Kryton tak, že se všichni lekli.

„Počkat, počkat, nejdříve ty vojenské gumové rukavice!“

*

Toho dne si šel Rimmer lehnout docela pozdě. Lister v kajutě nebyl, pravděpodobně se už někde v baru připravoval na zítřek. Rimmer si lehnul do postele a přemýšlel. Hlavu měl plnou čísel z inventury, ale hlavně zloby: „Vánoce, Vánoce! Jenom se chtějí flákat.“

Kvůli těmto myšlenkám nemohl dlouho usnout. Najednou se z temnoty ozval hlas, který byl Rimmerovi známý, ale o kterém se domníval, že ho už asi neuslyší: „Arnolde, Arnolde slyšíš mě?“

„No já mám snad ještě halucinace, takhle mě vytočili!“ vykřikl Rimmer nahlas. Snažil se vypadat statečně, ale ve skutečnosti byl strachy bez sebe.

„Ne, není to halucinace, Arnolde, jsem to opravdu já.“

„Holly?! Ale to není možné, vždyť jsi byl zatopen vodou!“ Rimmer vstal z postele a šel k obrazovce. Dvakrát si promnul oči, ale stejně viděl to samé – plešatou hlavu Hollyho.

„To je sice pravda, ale přece se mnou mluvíš, nebo ne?“

„Ano!“ vyhrkl ze sebe Rimmer, ale sám si nebyl jistý, jestli těm slovům věří, nebo ne, „Takže jsi vstal z mrtvých?“

„Kvůli tomu tady nejsem, Arnolde. Jsem tady kvůli tobě!“

„Kvůli mně?! Proč?“

„Copak jsi nevzpomínáš, jak jsi se choval, komu jsi dnes ublížil, kolik robíků musí kvůli tobě trpět v nelítostných podmínkách?“

„Ty jsi hraješ na mé svědomí? Děkuji, nechci!“

„Ne, Arnolde, přišel jsem tě varovat.“

„Huhůů, už se třesu, ty počítačové strašidlo!“ smál se Rimmer.

„Jestli nezměníš své chování, jednou velice špatně skončíš.“

„Milý Holly, možná sis toho nevšiml, ale jsem mrtvý hologram na zchátralé těžařské lodi tři miliony let v hlubokém vesmíru s Listerem, Kocourem a Krytonem. Myslíš, že bych mohl skončit ještě hůře?“ smál se Rimmer.

„Dostaneš odpověď na svou otázku. Navštíví tě tři duchové. Prvního čekej zítra, až na lodních hodinách odbije jedna. Druhého čekej pozítří v tutéž hodinu. Třetího pak další noc na to, až dozní ozvěna posledního úderu dvanácté hodiny.“

„Tvá počítačová senilita očividně pokročila, když plácáš takové nesmysly,“ poznamenal Rimmer arogantně, ale ve skutečnosti už zase dostával strach, a proto se pohotově zeptal: „Jací duchové?“

Holly už ale zmizel z obrazovky. Rimmer byl tak zmaten, že si šel hned znovu lehnout. V duchu se pořád přesvědčoval, že to byl jen sen, ale nevěřil ani sám sobě, tak pro jistotu ještě zkontroloval, jestli jsou dveře bezpečně uzavřeny. Pak se natáhl na lůžko a téměř okamžitě usnul.

*

Když se Rimmer probudil, Lister byl ještě pryč. To se dalo poznat podle toho, že nebylo slyšet žádné chrápání. Rimmer se chvíli kochal tím tichem, ale pak si vzpomněl na podivné setkání s Hollym. V tu chvíli začal zničehonic zvonit budík, přestože si Rimmer nepamatoval, že by ho nastavoval. Podle vesmírného regulovaného času byla právě jedna hodina. Rimmer ležel v posteli a nevydal ani hlásku, jen se třásl strachy. Schoval se pod peřinu a otvorem pozoroval dveře, které byly stále pevně uzamčeny. Najednou se z horního lůžka spustila postava, které si Rimmer vůbec nevšiml a promluvila: „Arnolde Rimmere, domnívám se, že čekáte na mě.“

Rimmer leknutím málem podruhé zemřel. Když odhrnul přikrývku, spatřil Krytona, který však celý bíle zářil.

„Jsem duch vašich minulých Vánoc, pane,“ řekla podivná postava tajemným, ale neobyčejně krásným hlasem, „Vezmu vás na malou projížďku.“

Než se Rimmer stačil vzpamatovat, už ho duch táhl k oknu v kajutě. Chytl ho za ruku a společně skočili proti oknu. Rimmer zařval hrůzou, ale oba oknem proskočili a teď letěli širým vesmírem. Rimmer se nestačil divit, jak je krásný. Nikdy předtím to tak nevnímal. Najednou se ocitli před Jupiterem a jeho měsícem Io. Prolétali nad místy, kde Rimmer strávil dětství. Vletěli do městské čtvrti plné krásných domů a u okna jednoho z nich se zastavili. Uvnitř seděla šťastná rodina – otec, matka a tři děti.

„Kdepak je Arnold? Nemůže přece přijít pozdě na vánoční večeři,“ ptala se maminka chlapců.

„Hraje si s naším vánočním stromečkem, maminko,“ ozval se nejstarší syn.

„Zamotali mi nohy do světelného řetězu tak, že jsem se nemohl dostat ven, aniž bych na sebe shodil stromek!“ vysvětloval Rimmer duchovi, „A tak to bylo pořád, bratříčci moji povedení. A já bych se pak měl změnit?!“

„Teď se podíváme, jak to vypadalo o rok později,“ řekl duch a rázem byli na tom samém místě rok poté. Oknem teď viděli malého chlapce, který si hraje s lumíkem. Rimmer už věděl, o co se jedná: „Ne, na tohle se znovu dívat nemusím! Dej to pryč!“

Duch ale neposlechl, a tak se musel Rimmer koukat, jak lumík kousl jeho mladší já do prstu a jak jeho mladší já pohotově praštilo lumíkem několikrát o stěnu. Z chudáka lumíka stříkala všude krev.

„To je příšerně!“ zařval starý Rimmer.

„Litujete toho?“ zeptal se duch s očekáváním.

„Ani trochu! Patřilo mu to, syčákovi! A navíc mi zničil tapetu s helikoptérami!“

Duch zakroutil hlavou a letěli dál. Ocitli se na Červeném trpaslíku, kde se právě mladý Rimmer bavil se svým kolegou: „Ne, na žádný pitomý vánoční večírek s tebou nepůjdu Listere. Musím se učit na astronavigační zkoušky a víš proč? Protože nechci skončit jako úplná nula – jako ty!“

„Jenom jsem tě chtěl pozvat, abys zase nebyl na Vánoce sám,“ odpověděl Lister, „Pak ale nefňukej, že tě nikdo nemá rád.“

„Já nepotřebuji, aby mě někdo z lítosti zval na večírky, vystačím si bohatě sám se sebou. Až složím ty zkoušky, budu mít přátel víc než dost. A budou to chytří a vážení lidé, nikoli přízemní opilci, kteří ti po pár pivech nablijou do bot.“

Lister radši zakroutil hlavou a odešel.

Najednou promluvil duch: „A to nebylo poprvé ani naposledy, co jste někoho… éh… takto pohrdavě odbyl. Nemám pravdu?“

Rimmer smutně sklopil oči: „Máš pravdu,“ vzdychl, ale vzápětí ho znovu ovládl vztek: „Proč mi tohle vůbec ukazuješ?! Chceš mě snad mučit?! Vezmi mě zpět domů!“

„Ach, vůbec nic jste nepochopil, pane,“ posteskl si duch a Rimmer nemohl uvěřit, že tato slova slyší od Krytona. „Ještě se ale podíváme na jedny Vánoce. Jen tak pro pobavení.“

„Pobavení? Pro tebe je to snad zába…“ Rimmer ani nedořekl, když se i s duchem ocitl na palubě Kosmiku. Siréna houkala jako o život a všude byl cítit odporný zápach. Duch vedl Rimmera ke zdroji tohoto zápachu. Po celém Kosmiku pobíhali Lister, Kocour a Kryton a bojovali s pandimenzionální příšerou z Mogadonova mračna. Chvíli ji pronásledovali oni, chvíli zase ona je. A duch s Rimmerem letěli všude za nimi tak rychle a tak blízko příšeře, že Rimmer řval hrůzou. Pak se ocitli ve střední části Kosmiku, kde se pod stolkem skeneru třásl Rimmer z minulosti.

„Opravdu hodně pomáháte svým přátelům, jak šlechetné, pane,“ smál se duch.

„Sklapni už konečně a vem mě domů!“

„K tomu mě nic nedonutí.“

V tu chvíli Rimmera napadlo, že duch je android a jako android se dá jistě vypnout. Už nedokázal snášet svou krutou minulost. Zařval: „Já tě k tomu donutím!“ a ducha vypnul. Jeho bílá záře ale byla silnější a silnější. Rimmer neviděl nic než oslepující bílé světlo. Najednou záře opadla a Rimmer byl zase ve své posteli. Byl tak unavený, že okamžitě usnul.

*

Rimmer se probudil z hlubokého spánku a inhed se podíval na hodiny. Ty ukazovaly opět jednu hodinu. Rimmer tomu nemohl uvěřit, tak tím krámem několikrát praštil o zeď, ale pak si vzpomněl na příhodu svých minulých Vánoc a stydlivě toho nechal. Najednou spatřil škvírou ve dveřích rudé světlo vycházející z chodby. Měl tušení, co to má znamenat, a proto se vydal ke dveřím. Asi třikrát se ze strachu vrátil k posteli, než konečně došel ke dveřím. V okamžiku, kdy jeho ruka spočinula na tlačítku pro otevření, známý hlas ho zavolal jménem a vybídl ho, aby vstoupil. Rimmer uposlechl.

Na chodbě stál Lister a s ním spousty a spousty vánočních laskomin od pečených krocanů až po fíkový puding. Lister uprostřed toho všeho vypadal jako král jídla a pití.

„Jsem duch přítomných Vánoc,“ pravil přízrak s liverpoolským přízvukem.

„Listere, tedy duchu, veď mě, kam je ti libo. Hlavně ale rychle…“

„Chyť se mého roucha.“ Lister podával Rimmerovi cíp své špinavé kožené bundy. Rimmer se dřív několikrát zapřísahal, že se jí ani nedotkne, ale po troše váhání to učinil.

Všechno jídlo i pití rázem zmizelo a Rimmer s duchem se ocitli o několik pater výš, v důstojnickém klubu, kde právě Lister, Kocour, Kryton a několik robíků oslavovali Vánoce.

„Mrzí mě, že tady s námi není pan Rimmer. Měli bychom být všichni spolu, vždyť jsou Vánoce,“ naříkal Kryton.

„Mrzí? Vždyť tě ten galaktickej nozdratej magor prohání dnem i nocí!“ poznamenal Kocour, „Buď rád, že máš od něj pokoj aspoň na Vánoce!“

„Nic si z toho nedělej, Kryťáku. Tohle je pro Rimmera typický…“ řekl Lister a s půllitrem nejlepšího šampaňského povstal a pronesl přípitek: „Pánové a robíci, sešli jsme se tady dnes, abychom oslavili nádherné vánoční svátky. Dovolte mi, abych připil na muže, který tady z důvodu své enormní tuposti, společenské neohrabanosti a posedlosti počítáním záchodových prkýnek nemůže být, na pana Arnolda Jidáše Rimmera, největšího magora v celém širém vesmíru!“

Všichni si s ochotou připili, jen Rimmer přirozeně nebyl šťastný: „No počkej, Listere, tohle tě bude ještě mrzet a tebe taky Krytone, těš se.“

Duch nad jeho nadáváním jen zakroutil hlavou a ukázal do rohu místnosti, kde se stranou od ostatních krčil robík Tim, který nemohl jezdit. Červené světýlko v jeho očích svítilo tak slabě, že už skoro nebylo viditelné. Kryton mu právě promazával kolečka a řekl: „Ach Time, kdybych měl dost času, pokusil bych se tě opravit, ale pan Rimmer mi volno déle než na jeden den nedá.“

„Řekni mi duchu, bude Tim žít?“ zeptal se Rimmer.

„Jestli budoucnost na těchhle stínech nic nezmění, tak zemře.“

„Ne, ne!“ zvolal Rimmer, „to se nesmí stát!“

„A co na tom? Alespoň pak ušetříme za mazací oleje. Nemám pravdu, Rimmere?“

Rimmer svěsil hlavu, když slyšel ducha citovat svoje vlastní slova. Duch pronesl nějakou nesrozumitelnou nadávku a pak mávl svou koženou bundou s letěli dál.

Mnoho viděli a velké dálky zcestovali a mnoho příbytků navštívili, ale vždycky se šťastným koncem. GELFové, replikanti, ti všichni slavili Vánoce v klidu a míru. Partička replikantů dokonce zabila jen jednoho zajatce a zbytek propustila.

Po celou tuto dobu duch-Lister stárnul. Rimmer tuto změnu pozoroval, ale nezmínil se o ní ani slovo. Duch už měl úplně šedivé vlasy a jeho dredy sahaly až na zem, byl také zjevně opilejší. Zvon odbil dvanáctou. Rimmer se rozhlížel kolem sebe po Listerovi, ale nikde ho neviděl. Sotva poslední úder chvějivě dozněl, vzpomněl si na předpověď starého Hollyho, pozdvihl zrak a spatřil velebný přízrak v elegantním černočerném obleku s flitry, od kterých se občas odráželo světlo…

*

Rimmer tušil, že duch má podobu Kocoura, ale s jistotou to určit nemohl, protože hlavu mu zakrývala kápě. Jeho stylový oblek ale prozrazoval mnohé a zároveň dodával jeho postavě až posvátnou hrůzu.

„Jsem v přítomnosti ducha příštích Vánoc?“ zeptal se uctivě Rimmer.

Duch mu neodpovídal, jen se ještě zvětšil, aby vypadal víc hrůzostrašně.

„Duchu budoucnosti!“ zvolal Rimmer, „Bojím se tě víc než kteréhokoli jiného přízraku, který jsem už viděl. Ale protože vím, že máš v úmyslu mi prospět, jsem hotov dělat ti společníka! Veď mě!“

Duch pořád mlčel, jen mávl temnou rukou a znovu se objevili na Červeném trpaslíku. Duch a jeho stín, kteří dohromady tvořili parádní dvojku, vedli Rimmera chodbami lodi. Ty vypadaly stejně jako vždycky, ale podle sílící vůně punče se dalo poznat, že jsou Vánoce. V kajutě seděli Lister, Kocour a Kryton nad vánoční večeří. Kryton vypadal opravdu smutně: „Ach, všechno je to moje vina! Kdybych ho poslechl, mohli jsme tu na Vánoce být všichni spolu!“

„Plechoune, ty seš poslední, kdo by si měl sypat popel na hlavu! Ten blázen tě málem zabil!“ utěšoval ho Kocour.

„Ale android má položit život pro svého pána a poslouchat všechny jeho rozkazy!“

„Pokud ty rozkazy nejsou vysloveně debilní!“ vložil se do hovoru Lister, „A rozkaz čistit trysky v zapnutým motoru rozhodně debilní byl. Stejně tak jako když odmítnul ty motory vypnout, že bysme prej ztratili rychlost. Dobře si udělal, žes ho s tim poslal ke všem čertům. Nemoh jsi vědět, že se do toho ten magor pustí sám.“

„Taková tragédie!“ bědoval stále Kryton, „Žár byl tak velký, že mu roztavil holosrdce a také vymazal celý harddisk. Teď nemůžeme ani obnovit jeho holografickou jednotku.“

„Kryťáku, jediný, co ho zabilo, byla jeho vlastní pýcha a hloupost,“ povzdechl si Lister.

„Mluví o mně?“ ptal se Rimmer ducha, i když odpověď byla zjevná.

Duch si přiložil prst k ústům a pak ukázal na dveře. Ty se otevřely a dovnitř se vřítil robík, který pískal a posunky naznačoval, aby šli všichni rychle za ním. Následovali ho i Rimmer s duchem.

Robík je dovedl do komůrky plné plakátů z filmů Johna Wayna. Několik robíků tam stálo kolem jediného – nebohého Tima. Tim byl celý schoulený, červené světýlko v jeho očích bylo ještě slabší, než když ho Rimmer viděl na výpravě s duchem přítomných Vánoc.

Kryton přistoupil k nemocnému: „Umírá! Ach! Kdybych tak netrávil čas plněním nesmyslných rozkazů pana Rimmera…“

„Teď je po něm, ale zlo, který natropil, trvá dál…“ poznamenal smutně Lister.

V tu chvíli se robík Tim pokusil zvednout. Podíval se na všechny své přátele a pak zase svěsil hlavu. Červené světlo bylo slabší a slabší až konečně zhaslo úplně. Místnost ovládlo ticho, jen Rimmer tiše vzlykal, což však nikdo neslyšel.

Duch pak dovedl Rimmera na chodbu, kde stály dva automaty na jídlo a bavily se mezi sebou.

„Tak náš kontraadmirál je po smrti, víš o tom?“

„Stojim tady vedle tebe a čirou náhodou jsem tady byl taky, když ti to Kocour včera říkal.“

„Je dobře, že od něj máme pokoj. Už po nás nikdo nebude každý dva dny chtít nahlášený stavy čokoládovejch tyčinek nebo cukru do kafe. Konečně budeme mít svatej klid!“

„O mrtvým jen dobře, ale na tomhle nozdrákovi nebylo dobrýho vůbec nic…“

Rimmer si zacpával uši a řval na ducha: „Ach duchu, déle to už nevydržím! Dostaň mě pryč odsud!“

Duch stále mlčel a Rimmer věděl, že oči pod kápí ho bedlivě pozorují. „Ještě mi zodpověz jednu otázku. Jsou tohle vidiny věcí, které se určitě stanou, nebo jsou to vidiny věcí, které by stát pouze mohly?!“

Duch stále zůstával tichý a neoblomný. Rimmer před ním zoufale padl tváří na zem: „Dobrý duchu, nejsem už ten člověk, co jsem býval! Ujisti mě, že mohu změnit ty vidiny, které jsi mi ukázal, tím, že nastoupím jiný život! Chci ctít Vánoce z plného srdce a vynasnažím se je světit, jak je rok dlouhý. Ach řekni mi, že mohu ještě změnit tento smutný osud!“

V mučivé úzkosti se chytil přízračné ruky. Duch ho však odstrčil. Najednou Rimmer spatřil, že se s duchem děje změna. Jeho krásný temný oblek se scvrkával, až se změnil ve starý reflektor nad Rimmerovou postelí, který slabě problikával.

*

Rimmer se náhle probudil a zpozoroval, že je ráno. Byl vystrašený a nervózní, srdce mu bušilo jak o život, ale byl šťastný, že je zpátky na Červeném trpaslíku, živý a zdravý.

„Ani nevím, co je dnes za den,“ pomyslel si, a místo aby se podíval na budík, zařval na Listera, který chrápal na horním lůžku: „Listere! Listere, co je dnes za den?!“

„Dneska je přece Boží hod, ty pako. Dej mi pokoj!“ zabručel Lister a znovu usnul, ale Rimmer ho hned probudil: „Tak tedy šťastné a veselé Vánoce, nejmilejší Listere!“

„Co blbneš, Rimmere, nech mě spát!“

Rimmer celý blažený vyběhl z kajuty a všem, které potkal, přál šťastné a veselé Vánoce. Pravděpodobně si o něm mysleli, že se úplně zbláznil, ale to mu bylo jedno.

Večer dorazil na vánoční večírek, který si se všemi pěkně užil. A na Štěpána ráno už čekal v laboratoři na Krytona. Ten ustrašeně přiběhl a přemýšlel, co po něm může chtít.

„Jdeš pozdě, Krytone,“ řekl naštvaně Rimmer.

„Velice se omlouvám pane,“ vzlykal Kryton.

„Asi bychom měli přistoupit k jistým krokům, které tady sjednají pořádek,“ mračil se Rimmer, „Tak nejprve… zrušíme celou tuto trapnou inventuru! Přikazuji ti, abys spláchl tento pořadač do vesmíru, a hned poté, abys opravil chudáka Tima… A pak máš volno až do Nového roku. Děkuji ti za tvé skvělé služby. Veselé Vánoce, Krytone!“

Tak se i na lodi tři miliony let v hlubokém vesmíru stal vánoční zázrak. Rimmer si užil Vánoce jako nikdy předtím a byl rád, že je mohl strávit se svými přáteli. Kryton opravil Tima, který mohl zase jezdit, a byl moc šťastný. I ostatní robíci se měli lépe, protože dostávali méně práce a lepší servis.

PŘEJEME VÁM VESELÉ VÁNOCE A HODNĚ ŠTĚSTÍ V PŘÍŠTÍM ROCE!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *